Raxalpe – ferrata Hans von Haid steig (C/D) Hohe Wand – HTL klettersteig (D/E) a Blutspur (E)
Pá 17. 8. 2012
Vyjíždíme něco málo po šesté ráno z Prahy poté co nás Petr nabírá na domluvených místech. Měli jsme původně jet ve čtyřech, ale Vláďa se naposlední chvíli omlouvá kvůli vytíženosti v práci. Tak jedeme v sestavě Petr, Majkl a já. Cestou se pomalu domlouváme na plánu, neboť jsme ještě neměli úplně jasno, jakou trasu půjdeme. Měli jsme každopádně namířeno na náhorní planinu Raxalpe (asi hodinku za Vídní), na kterou jsme se nakonec rozhodli vystoupat po jedné či více ferrat.
Jedeme přes Vídeň směrem na Graz, pak po S6 a odbočujeme na Reichenau. Okolo 11hod. parkujeme na parkingu (respektivě nedá se říci, že by to bylo zrovna parkoviště, ale auto necháváme bez problémů u cesty) pod hájovnou kousek za vesnicí Prein an der Rax. Vzhledem k pěkné předpovědi to nepřeháníme s oblečením, přibalujeme jídlo, hlavně vodu, kterou je ještě možno čerpat na planině jen na chatách a úvazky s helmou (velký baťoh) a okolo 12.30 vyrážíme na cestu. Cesta chvíli vede lesem přes příjemný lesní pramen, kde je možnost dočerpat vodu a zhruba 1,30min. nám to trvá dojít cestou zvanou Holzknechtsteig, která pak přechází na klasicky nepříjemnou suťovitou cestu až k začátku ferraty Hans von Haid steig označovanou obtížností C/D. My však máme namířeno na její těžší černou sestřičku Königschusswandsteig, která by měla být o kousek vedle. Zhruba po hodině naprosto vodsírkovýho stoupání v těžkém terénu ne a ne najít vytouženo ferratu. Bohužel jsme si o ní moc nepřečetli informací, tak po chvíli rozhodování se nakonec kloužeme zase nepříjemným suťoviskem zpět k Haidsteigu. Sice v dálce na skále vidíme pár borců, ale vzhledem k tomu, že se příliš nehýbali jsme odhadovali, že se nejedná o jištěný úsek a tak to nám naše rozhodnutí jen potvrzuje (nakonec dobře, že jsme ji nešli, měla značení E a je tam prý dost nezajištěných úseků určených jen pro znalé lezce, což jsme my rozhodně nebyli).
K začátku ferraty dojdeme zhruba ve 15:45 hod. Začátek ferraty je poměrně snadný, cesta vede přes několik pěkných kovových žebříků a kramlemi ve skále u jednoho traverzu přes skalní plotny a pár těžšími, tedy déčkovými pasážemi, které vedou úzkými spárami ve skále. Ve výšce 1585 m dojdeme k soše černé Madonny (nástup je ve výšce zhruba 1300 m) a po krátkém odpočinku pokračujeme již lehčím terénem až na vrchol plošiny. Trvalo nám to zhruba 1,45hod. Dáváme vrcholové pivko, které si neseme v baťohu a kocháme se krásnými výhledy. Vidíme na levé straně dvě chaty, my však máme namířeno přes vrchol Preiner Wand (1783 m) až do chaty Ottohaus (1644 m). Je krásný teplo, zhruba hodinku kráčíme po krásné cestě, kterou lemují husté vřesoviště s nádherně zeleným pažitem.
K velké chatě dorazíme něco po 19hod. a Petr německy domlouvá ubytování v lageru za 14 € a ještě teplé jídlo než zavřou kuchyň. Dáváme pivko, já pak maso s kapustou a zelím, kluci klobásu. Něco po 22hod. platíme a nakonec se s obsluhou domlouváme ubytko za 10€ na osobu (pokud bychom měli Alpenverein, dostali bychom ještě pár euráků slevu). Přespáváme v luxusním pokoji pro 7 lidí, kde jsme sami. Čisté povlečení, pohodlné matrace, moc příjemná noc… 🙂
Stáváme v 6:30hod. a půl hodinku na to vyrážíme z chaty ke stanici lanovky. Je teploučko, vymetené nebe, krasné výhledy, fakt bomba. Za půl hoďky jsme na místě, stihneme se nasnídat a první lanovkou v 8hod. (cena 11,80 € na osobu) spolu s jednou rodinkou Čechů jsme za 10min. v dolní stanici v Hirschwang odkud pak čekáme na bus zpět do Preinu. Špatně se ale díváme do řádu, bus jede až v 10hod a tak šlapeme přes vesnici a v Edlachu u zastávky pak dáváme kafe a radlera na místním koupališti, které právě otevřelo. Bus má pár min. zpoždění a platíme 1,90€ za lístek. V busu narazíme na partičku postarších Slovenek, které také mají namířeno na stejné místo a tak vystupujeme všichni v Preinu na zastávce Jugendheim. Na našem „parkingu“ už je přeplněno, je sobota a tohle místo je dost frekventované pro dobrou dostupnost.
Zhruba po další hodince odpočinku vyrážíme směr na Hohe Wand, kde chceme zkusit poměrně těžkou ferratu HTL klettersteig označovanou jako D/E a převýšení cca 200 metrů. Máme už dříve za sebou výživné ferraty Monte Albano a Rino Pisseta u Lago di Garda, a tak se troufáme i na tuto, i když za sebou nemáme nějaký velký horolezecký výcvik, jen pár návštěv na horolezecké stěně. Přijíždíme mezi vesnice Stollhof a Maiersdorf a platíme poplatek na osobu (myslím, že 2,50 €), protože vstupujeme do chráněného území (Naturpark Hohe Wand). Nedaleké parkoviště Sonnennuhr je skoro zaplněné, občas vidíme slovenské značky, holt Slováci to mají sem blíže… Tentokrát balíme menší a lehčí baťoh, neboť potřebujeme ušetřit co nejvíce váhy. Zezdola vidíme impozantní dlouhou stěnu, plošinu Skywalk a hodně paraglajdistů. Od parkingu jdeme lesní cestou zhruba 15min. k nástupu. Malinkou bloudíme, ale víme, že je to nalevo a tak to nakonec trefujeme. Ferratu právě slejzá nějakej borec, chytá se za prsty a tak nevíme, zda ji sestoupil celou nebo zkusil jen začátek a raději to vzdal. Raději o tom moc nepřemýšlím. Délka trasy je prý 2 hod. Navlékáme ferratový set, helmu a pouštíme před sebe dva Čechy s holkou, abychom se mrkli, jak to zvládají. No, nevypadá to moc snadně, ale borci byli určitě zkušenější než my.
Jdeme na to. Já začínám, pak Majkl a Petr. Začátek mi hodně připomíná Monte Albano – uklouzaná stěna a tak je třeba to tahat hlavně rukama po železném laně. Prvních deset metrů je jako vždy těžší i návodné, jak to bude vypadat dále. Hned na začátku je potřeba překonat první traverz, který skutečně prověří vaši zdatnost. Ale ani dále to není o moc lepší. Moc místa na odpočinek tam není, ruce se mi třesou a tak vždy po malém oddechnutí raději pokračuju dál, aby mi nedošly síly. Zezdola slyším nějaké šumy, kluci se mě ptají jak to u mě, nahoře, vypadá, a tak jim udýchaně odpovídám. Nemám náladu moc odpovídat, protože zrovna visím na jednom nepříjemném úseku a sbírám síly na další výškový metry.
Na jednom místě si lze celkem pohodlně odpočinout, a tak čekám na Petra. Těžce vydýchávám prvních cca 30 metrů a mám skutečně chuť to zabalit. Buď je to ta nejtěžší ferrata, co jsem zatím lezl nebo jsem na tom skutečně špatně s kondicí. Petr se pomalu blíží a má toho taky dost. Občerstvuju se, hážu do sebe hroznovej cukr na povzbuzení a šplhám dál. Nevybavuju si už úplně všechna místa, každopádně ferrata má snad všechno co taková těžká mrcha může mít – vzdušné traverzy, těžké výšvihy i převisy i hladké stěny, málo kramlí i kolíků, tak je mnohdy jediná možnost se spolehnout na sílu rukou a tahat to po ocelovém laně.
Češi přede mnou mi mizí z dohledu, holt natrénovanost je znát. Pomalu postupujeme výš na dohled od sebe s Petrem. Zhruba ve 2/3 cesty končí ferrata zajištěnou částí pod větší borovicí, aby pak pokračovala po pár metrech, tentokrát s červeným označením (ta dosavadní byla označena žlutými kulatými čísly). Konečně tedy máme možnost si pořádně oddechnout. Už zde odpočívají dva Rakušáci a jeden z nich se mě ptá, zda mám nějaký zvláštní ferratové rukavice (odpovídám, že mám normální), a tak se potutelně usmívám, protože jsem je kupoval jako pracovní v Bauhausu za 119 Kč a poté jim ustřihl konečky… Ale byly pěkné, z hladké bílé kůže, tak asi vypadaly luxusně… 🙂
Pokračujeme už o něco lehčí cestou, tady bych už asi souhlasil s obtížností C/D, kterou psali dole u cedule. Blížíme se asi už ke konci zajištěné cesty, neboť zezdola vidím borce, co leze na závěrečné hladké stěně. No to snad není možný, aby ten nejtěžší úsek byl až na konci! Stoupáme odjištěni pár desítek metrů k té kolmé stěně a Rakušák co obdivoval mé ferratové rukavice natáčí svého kolegu, který zrovna ztěžka zdolává klíčový převis. Zřetelně zezdola pozoruju, jak se mu třesou nohy námahou. Pak na kolegu na stěně jen zakřičí: „Super“ a suše mi anglicky oznamuje, že on to rozhodně nedává a obejde to okolo. Jsme s Petrem už dost vyřízení a po chvilce dohadů o našich zbytkách sil to také vzdáváme a jdeme za Rakušákem. Cestou potkáváme ty dva Čechy před námi (holčinu nechali asi odpočívat nahoře), jak se vrací, že prej tam je ještě jedna ferrata, kterou chtějí zkusit a tak se k nim přidáváme a vracíme se zpět. Ta začíná vpravo kousek od konce té části, co jsme vylezli. Začíná to dlouhým traverzem a kluci na nás pak volají, že je to celkem v pohodě a my je přesto chvíli nedůvěřivě pozorovali. Nakonec se ale zase vracíme pod tu kolnou hrůzu a Petrovi to nedá a stále ji pozoruje. Bylo mi jasné, že to zkusit prostě musíme.
K nástupu se musí člověk dostat bez jištění krátkým stoupáním, ale nic obtížného. Je pravda, že by nás mrzelo, kdybychom celou ferratu nedokončili (to jsme ještě nevěděli, že je tohla ta obávaná, krátká, ale „E-čková“ ferrata Blutspur a HTL-ka pokračuje právě vpravo, jak šli ti dva našinci). Pozoruju Petra, jak s velkými obtížemi dává ten nejtěžší úsek zakončeným dost nepříjemným převisem, kde je jen lano a žádné stupy ani přírodní pro nohy. Takže se to musí tahat jen rukama. Evidentně toho má dost. No paráda, tak jdu taky na to. Dostávám se pod kritické místo a v té nejhorší chvíli mě chytá křeč do předloktí. Petr hlásí seshora to samé. Nevím jestli se smát nebo brečet. Naštěstí si mohu pomoct odsedákem, tak ho poprvé použiju a uvolňuju ruce. Sakra. Pokaždé, když se rozhodnu k akci, vyšplhám se do půlky převisu, zase mě chytne křeč a tak musím zpět pod převis o stupínek dolů. Celkem 3 neúspěšné pokusy díky podělané křeči! Bojím se, že už na další pokusy nebudu mít sílu a tak si řeknu OK, ještě jeden pokus. Výdech, nádech, koncentrace posledních zbytků sil a s obtížemi se přes převis přehoupnu. Vydejchávám další úsek díky odsedáku a už vím, že mám vyhráno. Prsty už mám sedřený do krve i přes rukavice. Ještě nás čeká velmi vzdušný traverz, na který využíváme odsedák, abychom si odpočinuli a v klidu přecvákáváme karabiny za další skobu. Naštěstí dost pomáhají skoby ve skále jako stupy pro nohy, nepříjemný je jen tenčí lano, ale nakonec to jde docela dobře. Jsme nahoře a Majkl už tam na nás čeká. Je 16:15hod. a znaveně padáme do trávy.
Pozorujeme paraglajdisty, projdeme si skywalk, tedy kovovou plošinu vystrčenou do prostoru ze skály, odkud jsou impozantní výhledy na okolí i ostatní paraglajdisty poletující okolo. Pozorujeme šílenýho malýho parchanta, který najednou mrští kamenem dolů z plošiny směrem, kterým jsme šplhali. Majkl pak vypráví, že už ho česky okřiknul, evidentně si z toho ale nic nedělal. Pak dojdeme do nedaleké hospůdky na zahrádku na pivko a radlera a přisedáme si ke stolu k mladým Rakušákům, protože bylo všude plno. Teď už celkem příjemně vydejcháváme únavu a já chladím prsty díky studenému půllitru. V mysli si promítám celou trasu a není mi úplně dobře s pomyšlením na pár dost těžkých úseků… Nevím, zda to bylo nedostatkem sil, ale tohle byla zatím asi ta nejtěžší ferrata, kterou jsem s klukama lezl. Jen nechápu, proč to Rakušáci dole značili jako C/D, když to bylo regulerní D/E. A to jsme ani v tu chvíli netušili, že jsme ji vlastně nedali celou a místo pomyslného závěru jsme vlastně nevědomky vyšplhali i tu nejtěžší krátkou ferratu Blutspur s obtížností E.
Cestou zpět k autu pak pozorujeme stádečko kamzíků, kteří se lidí vůbec nebáli a snad by se dokonce dali krmit i z ruky.
Rozmýšlíme co dál, jestli nedáme ještě něco druhý den, nakonec se rozhodneme autem projet až na vrchol náhorní plošiny na parkoviště, ale všude okolo je samý les a tak tam není co obdivovat. Rozhodujeme se tedy celkem rozumně vzhledem k únavě na cestu zpět domů, zastavujeme se ještě v další vesnici na luxusní „Wiener schnitzel mit salat“ přes celý talíř za 8,80 € a pak zpět přes Vídeň a Brno přijíždíme okolo 2hod ranní do Prahy.
Michal Schauhuber
