Malá skupinka cestovatelů z Jeseníku a Vikýřovic, kterou tvořily dva manželské páry a tři dospělé děti, vzlétla z letiště ve Frankfurtu nad Mohanem v sobotu ráno v 10 hodin Boingem 767 – přímý let na Aljašku. Vzhledem k časovému posunu 10 hodin a délce letu jsme v 10 hodin ráno, opět v sobotu, přistáli v městě ANCHORAGE. Překvapilo nás horko, bylo 28 stupňů. Měli jsme již půl roku předem pronajatý karavan pro 8 lidí a tak jsme první hodiny strávili přebíráním tohoto vozidla, technickým školením k obsluze všech čidel a elektroniky a také zásobením prázdné kuchyně vším potřebným od soli přes větší hrnce až po zmrzlinu na pobyt 7 lidí na prvních 5 dní do dalšího nákupu. Jídelníček výpravy byl předem pečlivě připravený, včetně rozpisu surovin a tak ženy nemusely přemýšlet, co nakoupí, protože vše bylo v seznamu. Přesto nákup zabral nějaký čas, který muži využili k odstranění prvního technického problému s autem, kterému se díky vyskočené pojistce přestaly zasouvat boky auta. Vysunutím boků v zadní a přední části auta se vnitřní prostor značně zvětšil a stal se pohodlnějším pro posádku. Bohužel před jízdou musely být boky auta opět zasunuté, což muži s technikem z půjčovny úspěšně vyřešili. Nabalení a natěšení jsme vyrazili na cestu a doufali jsme, že technické problémy se nám již budou vyhýbat.
K večeru jsme zaparkovali na místě zvaném BELUGA POINT, které je zajímavé tím, že díky přílivu a odlivu moře a do něho vtékající řeky je v tomto místě možné pozorovat přílivovou vlnu, která je jedna z největších na světě a je vysoká až 12 metrů. Tuto přílivovou vlnu způsobuje zúžení zátoky, která je mělká a dlouhá a trychtýřovitá. Zátoka je orientovaná z východu na západ. Přílivovou vlnu lze dvakrát za den pozorovat pouhým okem, jak se šine po hladině a tlačí před sebou masu vody. Rychlost přílivové vlny, která zaplňuje zátoku, je 24 km/h. Je to přírodní rarita, na kterou se jezdí dívat návštěvníci Aljašky. My jsme na místo přijeli navečer, tak jsme se jenom prošli po skalách a přenocovali jsme na parkovišti. Ráno jsme si po snídani počkali na přílivovou vlnu a pak jsme pokračovali v cestě.
Neděle 7. 7. 2019
Dorazili jsme do visit centra EAGLE RIVER a vydali se na pěší vycházku k řece, trasa měla 12 km. Po cestě jsme byli varováni turistkami, že je tam na trase u jezera agresivní medvěd. I když jsme šli opatrně a muži bouchali klackem do stromů, aby medvěda vyplašili, já jsem si přála nějakého chlupáče aspoň zahlédnout. To se nám bohužel za celé 3 týdny pobytu nepodařilo, byli jsme moc velká skupina, medvědi se nám raději vyhnuli. Možná to bylo dobře. Na trase byla informace, že tudy vedl Iditarod Trail, tedy cesta, po které vozili léky psím spřežením nebo v létě na kole. Bylo takové horko, že se nám vařily nohy v pohorkách. Aljašská řeka, ke které jsme přišli, byla divoká a voda v ní úplně šedivá, jako by do ní někdo zamíchal cement. Zakalení vody způsobila hlína a sopečný prach, které dravá voda brala s sebou. Musím přiznat, že jsem čekala průzračné vodní toky a takhle „špinavá“ voda nikoho nelákala ke koupeli. Při zpáteční cestě jsme narazili na potok s čistou vodou, kde jsme si radostně umyli a hlavně vychladili nohy a někteří i těla…. V karavanu jsme se odměnili vynikající zmrzlinou z pětikilového kyblíku.
Pondělí 8. 7. 2019
Noc jsme strávili na parkovišti v horách ve výšce přes 1000 m, blízko bývalého zlatokopeckého dolu INDENPENDENCE MINE, který se nachází kousek od sedla HATCHER PASS. Tento důl patřil k největším na Aljašce. Hlavní těžba zde byla v letech 1941 – 1955. Dnes je důl opuštěný, ponechaný zkáze a vlivům počasí a slouží jako muzeum. Návštěvníci si mohou prohlédnout opuštěné technologie a domky zlatokopů a v muzeu si prohlédnout i jejich osobní věci. Nás lákaly okolní kopce, ze kterých jsme pozorovali opuštěný lom. Pohled do krajiny byl krásný a uklidňující. Práce v lomu musela být velká dřina, zejména v zimě. Krajina byla stále plná příjemného volání strnadce zlatokorunkatého (jak jsme určili podle zakoupeného atlasu). Tohoto úžasného pěvce jsme nejprve poslouchali, pak uviděli autora těchto trylků, které se fonetizují jako „Oh Dear Me“, nebo ve zlatokopeckých oblastech „No Gold Here“.
Odpoledne jsme porušili doporučení půjčovny a vjeli s karavanem na šotolinovou cestu dále do hor, do jiného údolí, k jezeru, odkud jsme měli v úmyslu podniknout túru na vrcholky. A skutečně jsme nelitovali krkolomné cesty, kterou karavan a šikovný řidič Pavel dobře zvládli. Stoupali jsme pěšky překrásnou krajinou s kvetoucími loukami a pod námi se otevíraly úchvatné výhledy na jezírka a kopce se zbytky sněhu, které podbarvilo zapadající sluníčko. Převýšení na trase bylo asi 300 metrů, vrchol měl 1570 m. Sestup dolů byl obtížnější, protože se nám pod nohama drolilo kamení.
Na závěr jsme si zaplavali v jezeru s průzračnou vodou, což byl hrdinský čin, protože bylo opravdu hodně studené. Večer jsme přejeli do 100 km vzdáleného místa k dalšímu jezeru.
Úterý 9. 7. 2019
Celou cestu po silnici nás doprovázelo pásmo ledovců, které tekly do údolí. Les změnil tvář na typicky severský, až strašidelný. Bylo opět teplo už od rána, které slibovalo horký den. Komáři nás všude doprovázeli, zejména o sobě dávali vědět, když jsme se zastavili s dalekohledem a pozorovali krajinu a vodopády u silnice. U jezera KNOB LAKE nám v průvodci doporučovali trail do okolních kopců s názvem TRAIL GREEK. Měla to být cesta s vyhlídkami na oranžové skály, ale celá krajina byla zatažená smogem, protože Aljaška byla v plamenech. Díky dlouhotrvajícím vedrům hořely na řadě míst požáry (cca 70 současně), ze kterých stoupal kouř a zastínil slunce. Krajina byla cítit spáleništěm a okolní příroda byla ukrytá ve smogu. Cesta vedla mezi jezery a četné smrky sitka vypadaly jako párátka nebo tyčky na chmelové popínavé rostliny, jako opilá řídká pometla různě nestejně nakloněná jak kloužou často v tající půdě v létě nad vrstvou spodního permafrostu.
Bylo to v tom dýmu dosti ponuré, jako v nějakém hororu. Zahlédli jsme letět sovici krahujovou, typickou pro tuto oblast, ale příliš života v krajině nebylo k pozorování. Asi po hodině chůze jsme dorazili k zaparkovanému americkému karavanu s rybáři, na přívěsném vozíku měli motorový člun. Byli to starší manželé, kteří vyběhli na cestu a hned se s námi dali do hovoru. Zajímalo je, odkud jsme, ale nejsem si jistá, že věděli, kde je Česká republika. Vyprávěli nám o zdejší přírodě, kam jezdí na ryby. Doma na zahradě v Anchorage mají v zimě černé medvědy. Všude v okolí jsou medvědi a je možné potkat i losa, kterému Američané říkají „moose“, zatímco ve Skandinávii to byl „elk“. Jezera jsou plná ryb a bobrů. Ukázali nám jejich hrad. Paní vyprávěla o setkání s medvědem, když s dcerou sbíraly borůvky a dostaly se mezi medvědici s mládětem. Modlila se k ní jako k matce, aby nechala na pokoji ji i s dítětem, když ona nechá na pokoji medvědici s mládětem. Nakonec vše dobře dopadlo a chlupatá samice odkráčela do lesa. Bylo to zajímavé setkání s aljašskými obyvateli. Nabízeli nám i své čluny k plavbě, ale to jsme nepodnikli, bylo nás moc. Vrátili jsme se stejnou cestou, pozorovali přepeřené kačky strakaté, symbol severu na jezeře a na odpočívadle u auta jsme venku zasedli k bohaté svačině. Pokračovali jsme směrem na Valdez.
Středa 10. 7. 2019
Národní park WRANGEL je největší na Aljašce s druhou největší horou St. Elias. Krajina byla bohužel zamořená smogem z požárů, tak jsme hory neviděli. Navštívili jsme několik vodopádů a ledovcových splazů. Na jednom jezeru plavaly velké kusy ledu a mezi nimi kličkovali turisté ve vypůjčených kajacích, navlečení do teplých nepromokavých obleků. Místo to bylo neobvyklé a kouzelné, ale od jezera a ledu šel chlad.
Cílem dnešního dne byla lososová řeka a SALOMON LAKE. Zastavili jsme u mořské zátoky, kam se vlévala větší řeka, naproti bylo město VALDEZ. Podél silnice byla v husté řadě zaparkovaná vozidla, a když jsme vystoupili, přivítal nás křik racků a jiných mořských ptáků. Byl zrovna tah lososů. Tyto ryby se vylíhnou ve sladkovodní řece a svůj dospělý život stráví v moři. Zde pohlavně dospějí a matka příroda je nutí, aby vykonali dlouhou a namáhavou plavbu po moři, do ústí řeky a po ní až do místa v řece, kde se vylíhli. Lososí samci plní mlíčí a lososí samice plné vajíček plují proti proudu řeky, přeskakují překážky v podobě kamenů, větví a terénních nerovností na řece, až zcela vyčerpáni doplují do míst, kde se narodili. Po celou dobu plavby většinou nepřijímají potravu a někteří z nich mají i zakroucené čelisti a některé druhy jsou zbarveny do červena. Ve vodách, kde se kdysi narodili, vypustí samci mlíčí a samice jikry a vznikne nový život. Rodiče pak hromadně umírají, slouží jako potrava řadě živočichů a jejich zbytky těl také jako hnojivo pro okolní krajinu. Na tahy lososů čekají každoročně kromě jiných také medvědi, tuleni a orli. Aljaška má ve znaku orla bělohlavého, který se tu hojně vyskytuje a kterého jsme několikrát viděli.
Když jsme vystoupili z auta, byli jsme jako v jiném světě. Voda před námi byla plná stříbrných těl lososů, kteří se marně snažili přeskočit drátěnou překážku v cestě do řeky, kterou jim tam dal člověk. Zato místní lachtani a orli měli pravé hody! Viděli jsme lachtany, kteří jako obrovské kolosy ladně vpluli do hejna ryb a trhali svými zuby rybí těla a cpali se a cpali. Co jim upadlo, chytali čilí racci, kteří se překřikovali nad jejich hlavami. Občas se ryby chopil orel bělohlavý a na břehu si trhal kusy masa a hodoval. V cestě lososům stála přehrada a lidé jim tam vytvořili umělou líheň. Při nástupu do práce otevřeli drátěnou překážku a lososi jim vpluli na jatka. Zde byli usmrceni elektrikou a ihned jim byly z těla odebrány jikry a ze samců vymáčkli lidé mlíčí. Ve velkých nádobách pak došlo k oplození a zárodky nových lososů z této líhně pak byly ve velkých plastových pytlech letecky převáženy nad jezera, kde byly rybky vypuštěny. Rybí těla byla zpracována na řadu delikates a zbytky rybích těl byly zpracovány na zvířecí konzervy. Kolem umělé líhně byly rozmístěny obrazovky se smyčkou filmu, který vysvětloval, že tímto způsobem lidé zachrání více nových lososů, než by se jich vylíhlo přirozenou cestou. Holt člověk si umí všechno svoje počínání náležitě odůvodnit!
Pozorovali jsme tam také rybáře, kteří snadno a úspěšně lovili lososy, zřejmě k večeři. Na chytání lososů nepoužívali žádné návnady, protože ryby stejně potravu nemohly přijímat. Na konci udic rybářů byly připojeny větší trojháky, které se těm nebohým rybám zasekávaly do rybích těl. Po vytažení na břeh je rybáři zabíjeli, někdy dost neobratně jim mlátili do hlav kameny. Škoda, že ty krásné ryby neumí křičet a plakat, snad by to některé lidi naučilo, aby je zabíjeli jedinou ranou a více profesionálně.
Na tomto místě jsme strávili čas až do večera, protože stále bylo něco na pozorování. Po večeři jsme se vypravili na pěší výlet kolem lososí řeky k lososímu jezeru. Očekávali jsme pozorování lososů na tahu a medvědů, jak je loví. Všude byly varovné cedule na setkání s medvědem! Byli jsme v šoku, když jsme si dobře prohlédli řeku, kterou museli putovat proti proudu lososi, dokud jim lidé cestu nezavřeli přehradou s umělou líhní. Řeka stékala z kopce a ryby musely překonávat až 15 metrů vysoké kaskády! Jakou to obrovskou energii dokáže vyvinout na sklonku svého životního cyklu ryba, aby splnila svoje poslání a rozmnožila se! Samozřejmě, že jsme neviděli jedinou rybu ani medvěda, jen jsme se krásně zapotili cestou do prudkého kopce, nastoupali jsme až 300 m až nahoru k jezeru, které bylo tiché a jako bez života. Někteří z výpravy tiše brblali, proč jsme tam vůbec chodili. Ale řeka byla krásně čistá, bez prachu a příměsí a příroda kolem vody byla zajímavá a bujná. Před spaním to byla prima vycházka.
Čtvrtek 11. 7. 2019
Den jsme strávili ve městě VALDEZ, které je hlavně známé ekologickou katastrofou z minulého století, kdy kvůli opilému kapitánovi se do moře vylily hektolitry ropy a zamořily vodu a krajinu. Tenkrát zahynuly tisíce ryb a ptáků. Nejdříve jsme si prohlédli přístav s rozličnými loděmi a plachetnicemi a perfektním zázemím pro posádky. Pak jsme šli na vycházku do lesíka na poloostrově, kde bylo opět varování před medvědy. Sbírali jsme plody podobné malinám, které nazývali lososí bobule, zřejmě pro jejich růžovo oranžovou barvu, ale spíše je domorodci jedli k lososům. Chutnaly podobně jako maliny, ale byly větší. Rostly tam i všelijaké byliny a kapradí, které bylo mnohem vyšší, než je obvyklé u nás. Zajímavou zelenou rostlinou s velkými listy a s červeným květem v podobě drobných bobulek na dlouhém stonku byl „devils club“, který je jedovatý a Indiáni z něj připravují nějaké masti. Na ostrově hnízdil i orel bělohlavý, viděli jsme ho lovit.
Ve městě jsme si zašli na výbornou kávu do místní kavárny a pak jsme šli do muzea, které bylo blízko zdejší školy. Muzeum nás překvapilo bohatou sbírkou exemplářů vycpaných zvířat, která lze potkat na Aljašce, a také tam byly vystaveny výrobky Indiánů.
Ke konci dne jsme zastavili v městečku TOK, kde jsme doplnili zásoby potravin a ve speciálním obchodě s alkoholem i pivo. Natankovali jsme plnou nádrž (karavan měl spotřebu 25 litrů na 100 km) a vyrazili směr Kanada.
Pátek – neděle 12. – 14. 7. 2019
Po cestě do Kanady jsme zastavili u jezera KLUANE LAKE, které patří s okolím místním Indiánům kmene Kluane a je v národním parku KLUANE. Jezero bylo velké a mělké, zdálo se nám, že ubylo hodně vody díky suchému létu. Po poradě v informačním centru jsme vyrazili na SHEET TRAIL do okolních kopců, kde můžeme potkat medvěda nebo zahlédnout bílou vzácnou ovci aljašskou se zakroucenými rohy. Cesta prudce stoupala do kopce, na 4 km jsme udělali převýšení 500 metrů. Na začátku trasy byla měděná cedulka, která byla vzpomínkou na 33. letou Annni, kterou zde roztrhal grizzly. Bylo krátce po dešti a v písku na trase jsme viděli čerstvé šlápoty medvěda. Jsou tu, vědí o nás, ale nám se neukázali. Žádné větší zvíře jsme nepotkali, jen sojku Stellerovu a datlí hnízdní dutinu, ale výhledy stály za to. Okolní skály byly barevné a kontrastovaly se zelení stromů a trávy. Po návratu do auta jsme poobědvali a vyrazili na 300 km vzdálené městečko HAINES, které je v Kanadě, na Yukonu. Název této zemi dala řeka Yukon, veletok, který pramení ve Skalistých horách v Benettově jezeře na kanadském území a na své 3 700 km dlouhé trati mohutní a širokou deltou (12 – 20 km) se vlévá do Beringova moře. Je to prudce tekoucí řeka, která však v zimě zamrzá, jako většina aljašských řek a stává se dopravní tepnou pro sobí a psí spřežení.
V Kanadě kolem silnice bylo poměrně živo – pozorovali jsme labutě, v řece plavala losí kráva se dvěma mláďaty, v trávě běhali čipmánci, na jezerech a řekách se důstojně tyčily bobří hrady. Přejezd byl dlouhý a tak každé zastavení bylo příjemným zpestřením a chvilkou k protažení těla. K večeru jsme zastavili u jedné řeky, která byla průzračně čistá, a byl k ní dobrý přístup. Jmenovala se TAKENEE RIVER a i když byla studená, kromě hygieny jsme si v ní krátce i zaplavali.
Během jízdy do YUKONU jsme dvakrát překračovali americko – kanadskou hranici. Celní a pasová kontrola nebyla žádná formalita, vždy nám kontrolovali pasy a v počítači se přesvědčili, že máme vyřízenou ETA pro Kanadu a ESTA pro USA, což je něco jako turistické vízum. V rozhovoru na nás vychrlili dotazy, zda nepřevážíme drogy a alkohol a kolik máme dolarů a vůbec s nimi nebylo možné špásovat. Přesto přejezd hranic byla rychlá záležitost, prakticky bez problémů.
Večer jsme dorazili do městečka HAINES, které leží na cípu pevniny státu Britská Kolumbie v oblasti YUKONu. Je to typicky rybářské město. Podle mapy bylo možné překonat moře na trajektu do SKAGWAY, odkud zlatokopové podnikali obtížný výstup se zátěží na zádech Chilcootským průsmykem až do města WHITE HORSE, kde si mohli najmout psí spřežení nebo nasednout na parník a pokračovat dále na sever za zlatem. Cesta průsmykem byla velice namáhavá, místy byla stezka jen metr široká a mnozí ji museli vykonat vícekrát, aby vynesli svoje „živobytí“ a potřeby pro život na Zlatém severu v době zlatokopecké horečky. Pokud kráčející muži se 40 kilovou zátěží upadli, sesunuli se po sněhu dolů a museli se škrábat znovu na konci řady nahoru. Někteří spadli do strmé propasti a nebylo jim pomoci. Pro tuto dobu byla typickým obrázkem šňůra lidských těl s objemnými zavazadly na zádech, která se černala v zasněžené krajině a představovala touhu po bohatství a dobrodružství.
My jsme začali naši prohlídku města návštěvou stezky kolem řeky CHILKAT, která v zimě nezamrzá, protože do ní vtékají teplé podzemní proudy. Proto i v zimě jsou tu stovky lososů, na kterých hodují bělohlaví orli. Na tomto místě lze pozorovat nejvíce lovících orlů na Yukonu. Lososi se zrovna někde zdrželi a orli si dali pauzu v lovu, tak jsme viděli pouze asi tři orly. V HAINES je muzeum, které bylo zavřené, protože byla neděle. Kousek od muzea jsme ochutnali ve stánku typickou americkou stravu – chips and fish, tentokrát to byl smažený kousek lososa, hranolky (10 USD) a cola v plechovce (1 USD).
Největším zážitkem z HAINES byla pěší odpolední vycházka na pobřeží do místa BATTERY POINT. Trasa vedla částečně po pobřeží, kde jsme obdivovali roztodivné tvary chaluh a částečně vedla lesem, který byl jiný než naše lesy, jehličnatý rain forest, takový pralesový a pohádkový. V cíli cesty nás čekala pěkná vyhlídka ze skal na azurovou hladinu zálivu, nad kterou poletovali mořští ptáci.
Pondělí 15. 7. 2019
V pondělí jsme navštívili muzeum, které bylo věnované zlatokopům, místní fauně a floře, životu Indiánů a orlům bělohlavým, které zde také chovali v klecích. Kromě orlů jsme viděli v klecích živé sokoly, jestřába červenoocasého, raroha a výra Buba – buba. Někteří navštívili i muzeum kladiv s 3 000 exponátů, a jinými kladivovými kreacemi (mlýn, jízdní kolo, losí hlava s parohy). Zbytek výpravy se připojil na internet v kavárně a vyřizoval zprávy a emaily.
Po obědě jsme nabrali vodu do karavanu, benzín a rozhodli jsme se nejet trajektem přes záliv do SKAGWAY BAY, protože to bylo moc drahé, ale objet hory po silnici až do kanadského města WHITE HORSE, významnou zastávkou zlatokopů při cestě do DAWSON CITY. Po cestě jsme se opět vykoupali v řece TAKENEE RIVER, což všechny osvěžilo a příjemně naladilo. Tentokrát byla venku zima a tak ledová koupel byla opravdu hrdinský čin. Večer jsme dojeli do WHITE HORSE, hlavního města Yukonu, které má asi 30 tisíc obyvatel, což je ¾ obyvatel Yukonu. Je to moderní město se semafory, bankami, nemocnicí a školami. Hlavní atrakcí pro turisty je kotvící kolesový parník S.S. Klondike, na kterém se po řece Yukon plavili dobrodruzi a parníkem se přivážely zásoby pro zlatokopy a usedlíky. Zpět se odvážela vytěžená ruda na zpracování a kožešiny.
Úterý 16. 7. 2019
Dopoledne jsme strávili návštěvou kolesového parníku KLONDIKE, který je muzeem s volným vstupem. Je to obrovská loď, dlouhá 64 metrů, kde jsou kromě neuvěřitelné parní technologie (jeden kotel, dva motory, každý 525 HP) pro pohyb lodi také uskladněny zásoby potravin, střeliva, dřeva, prostě všeho, jak to na takové lodi opravdu bývalo za doby dobývání Zlatého severu. Touto lodí se dopravovaly osoby a zboží z WHITE HORSE do DAWSON CITY po řece Yukon, 700 km (dva dny plavby dolů a 5 zpět). Na horní palubě byly kajuty pro cestující, kuchyň a jídelna a vyhlídková plošina. Na lodi se do parního kotle přikládalo dřevem, které těžili dřevorubci na březích řeky, a při pravidelných zastávkách byly zásoby dřeva na lodi doplňovány. Cestovat takovou lodí bylo drahé a nemohl si ji dovolit každý. Kolesový parník musel překonávat i různé záludnosti řeky, nejobtížnější úsek byl kolem skalisek, která čněla uprostřed řeky a nazývaly se FIVE FINGERS, překonáváno proti proudu s pomocí navijáků instalovaných na palubě lodi. V tomto místě i na jiných místech plavby lodě občas ztroskotaly a lidé se utopili..…
Po prohlídce lodi jsme zajeli k místu, kde kdysi byly vodopády White Horse, které daly městu svoje jméno, ale dnes jsou ukryty pod přehradou, která tu byla postavena. U přehrady je zbudovaný nejdelší dřevěný rybochod na světě, který měří asi 600 metrů. Ryby v něm proplouvají a překonávají tak hráz přehrady. Je tady i malé muzeum, které se věnuje cyklu života lososů, jejich druhům a všem informacím o této rybě. Návštěva tohoto rybochodu a muzea nás obohatila o řadu poznatků.
Vyjeli jsme dále na cestu směrem k městečku DAWSON CITY, které bylo 400 km vzdálené. Po cestě jsme chtěli jít na pěší tůru, kterou nám doporučili ve visit centru. Při noční jízdě, tedy přesunu za světla, jsme potkali ursona lesního, amerického stromového dikobraza. Směšně valivým způsobem před námi prchnul. Zjistili jsme, že nám došel plyn v karavanu a tak nefunguje lednička, která je plná potravin. Musíme nutně někde doplnit plyn, než se potraviny zkazí! To bude problém v té pustině, kterou projíždíme a kde kromě kilometrů silnice nejsou žádné osady a civilizace….
Středa 17. 7. 2019
Pokračujeme ve shánění plynu, ale to půjde až ve městě. Odbočujeme z hlavní silnice na šotolinovou cestu asi 50 km před DAWSON CITY a míříme na GRIZZLY LAKE TRAIL, který nám doporučili. Zaparkujeme ve výchozím místě pro trasu a studujeme mapu. Je to pořádný kopec, než vystoupáme k hřebenům, po kterých budeme pokračovat až k jezeru Grizzly. Mělo by to být tam 13 km a stejná trasa zpět, to bychom mohli zvládnout. V 11 hodin vyrážíme natěšení na túru. Nejprve lesem, pak už stoupáme po skalách, občas porostlých trávou a mechem. Výhledy jsou dechberoucí.
Dnešní den naše účastnice výpravy Petra, kdyby byla doma, přebírala by diplom na promoci za ukončení bakalářského studia v oboru zahradní architektury v Lednici. Petra oželela tuto slavnostní promoci a je s námi na Aljašce. My jsme se rozhodli, že jí uspořádáme promoci i s předáním symbolického diplomu v horách, což jsme také uskutečnili. Petra nic netušila a u ceremonie na hřebenech hor ukápla nejedna slzička štěstí jak Petře, tak jejím rodičům.
Čas se nachýlil, je již pozdní odpoledne a my stále nejsme u jezera a to nás čeká cesta zpátky. Blíží se bouřka, obloha potemněla a duní hrom. Jsme unavení a rozhodujeme se, zda se vrátíme. Nakonec Petra s Vojtou, nejmladší členové výpravy, jdou sami do cíle k jezeru, které je ještě 2 km daleko a navíc musí sestoupit dolů do údolí a pak se zase vyšplhat na hřebeny. My ostatní se vracíme. Ušli jsme převýšení 1 200 metrů a je 16 hodin a před námi celá zpáteční cesta. Jdeme svižně, chvíli i v dešti. V karavanu jsme ve 20 hodin, mládež dorazí ve 22 hodin. Ještě je světlo, protože v tuto dobu na Aljašce slunce zajde tak na 2 hodiny někdy mezi 2 a třetí hodinou ráno, ale úplná tma stejně není.
Čtvrtek 18. 7. 2019
Probudíme se na vyhlídkovém místě nad městem DAWSON CITY. Před námi se mísí v údolí vody řek, šedého Yukonu a smaragdového Klondike. Zatímco tedy velký Yukon je šedivý, zakalený příměsí sopečného prachu a všeho, co do něho vteklo z tajících ledovců, čistý a malý Klondike v něm vytváří tmavou brázdu a vírové oko. Kolem se rozprostírá malé městečko, které v době zlaté horečky (1896 – 1906) zaznamenalo kruté osudy zlatokopů, kteří zde hledali svoje štěstí.
Po včerejší túře jsme unavení a potřebujeme také vyprat prádlo. Ubytujeme se v RV parku, který je výborně vybavený a je v něm spousta karavanů. Všechny orientační body kempu i města jsou ze starých korečků rypadel zlatokopeckých kombajnů. Natankujeme vodu, plyn a kupujeme si žetony na pračku a sušičku. Než se prádlo vypere, jdeme si prohlédnout městečko. DAWSON CITY má dnes asi 2 000 obyvatel, ale v době Zlatého severu jich tu bylo kolem 30 tisíc. Dřevěné domy a prašné ulice jakoby turistu přenesly do doby zlatokopecké horečky. Venku je úmorné horko, tak se ochlazujeme v klimatizovaných obchodech a visit centru. Nakupujeme i nějaké dárky a suvenýry. Navštívíme místní muzeum, kde se dozvídáme hodně informací o době, kdy se tady hledalo zlato.
Pokud chtěl někdo hledat zlato, musel k tomu mít malý kapitál. Musel si nakoupit potřebné vybavení, docestovat na místo, odkoupit část pozemku od prospektorů, postavit si srub a do něho základní vybavení, nakoupit zásoby a nalovit zvěř. Než začali vůbec kopat, museli půdu rozpustit, neboť většinou je zmrzlá a pouze v létě na povrchu změkne. Zlatokopové nahřívali kameny v ohni a těmi pak ohřívali zmrzlou půdu a to museli dělat pořád dokola, nebo pracovali s párou. Potřebovali vydatný zdroj vody a přízeň počasí a dobrý zdravotní stav na těžkou práci. Pracovat se nedalo celý rok, protože 60 dní daleko na severu vůbec nevyjde slunce a i v okolních měsících se brzy v zimě stmívá. Navíc v zimě klesá teplota až k minus 50 stupňům a to je lepší spát někde zazimovaný v jeskyni a pravidelně si topit. Zlatokopové kutali v zemi, ale hledali zlato i na povrchu. Ve vodě propírali třepáním písek, ve kterém po usilovné práci mohli najít maličké zlatěnky. Najít opravdovou zlatou žílu nebo valounky zlata se podařilo málokomu. I při radostném hledání a objevování zlata museli stále myslet na to, aby měli každý den co jíst a kde spát. Museli se chránit před divokými zvířaty a před zloději. A když konečně něco vydělali, tak si museli dávat pozor, aby peníze neutratili za alkohol nebo prostitutky. Mnozí se zadlužili a zlato jim nestačilo na splátky. Mnozí byli nalezeni zmrzlí s kapsami plnými zlata, protože se včas nedostali k živobytí. Nejlépe na tom byli jako obvykle v každé době prospektoři, bankéři a prostitutky. Jednou se na Yukonu vyklopila loď, která přivážela přes 20 veselých děvčat, což zlatokopové náležitě oslavovali, neboť slečny by je obraly o těžce vydělané dolary.
V DAWSON CITY zahynulo v době zlatokopecké horečky hodně lidí z různých částí světa a tak není divu, že zajímavou atrakcí jsou místní hřbitovy, kde turisté mohou hledat svoje předky nebo krajany. V info centru je dokonce k mání průvodce po hřbitovech. V něm se dočítáme také informaci o Janu Welclovi ze Zábřehu na Moravě, který strávil desítky let v této oblasti. Říkali mu tady Artic Bismark nebo Eskymo Welzl, Medvědožrout, a byl zdatným cestovatelem a obchodníkem, který zásoboval odlehlé osady „živobytím“, které tam lidé potřebovali a za co mu platili kožešinami. Welzl si svou upřímností a čestností vydobyl svoje místo nejen na Yukonu, ale i na Novosibiřských ostrovech, kde byl dokonce zvolen eskymáckým náčelníkem a soudcem. Byl vynikajícím vypravěčem a nadiktoval několik knih spisovatelům, kteří jeho příběhy zachytili. Nejslavnější je jeho kniha Třicet let na zlatém severu. Ale to je na dlouhé vyprávění. My jsme se rozhodli navštívit jeho hrob v lesním hřbitově a poklonit se krajanovi. V DAWSON CITY jsme také navštívili muzeum Jacka Londona a místní kostel. Šli jsme i kolem nemocnice, ve které Welzl umřel v 83 letech.
Pátek 19. 7. 2019
Dnešní den nás čeká plavba na kolesovém parníku pro Yukonu, která stojí 60 dolarů na osobu. Plavba trvá asi 1,5 hodiny, je doprovázená výkladem průvodkyně a dostaneme i kávu nebo čaj. Bylo to zajímavé, ale musím přiznat, že výkladu průvodkyně jsem moc nerozuměla. Loď nás dovezla až k místu, kde se mísí kalná voda Yukonu s čistou vodou Klondike. Viděli jsme i ztroskotané lodi na březích řeky.
Také jsme zajeli do údolí proti proudu řeky Klondike a BONANZA CREEK, kde jsou vidět stopy hornické lidské činnosti v kraji, od počátku dodnes, asi nejvíce. Otevřené lomy, haldy hlušiny a hornin podemleté břehy, spousty písku, funkční, ale zejména opuštěné těžařské technologie, bagry, dopravníky, čerpadla, všude kupy vraků strojů, rzi, rozbitého skla, zvětralých pneumatik, jak komu co upadlo od ruky. Člověk by to čekal spíše na Sibiři, ale směle jí zde vyspělé země konkurují. Tak to zkrátka je. Přesto je to pěkné údolí. Byl k vidění i plovoucí a pasoucí se bobr. Odvezli jsme trošku zlatonosného písku domů, jako hec pro naše místní zlatokopy ve Zlatých horách a prohlédli si jednu ještě funkční těžařskou technologii.
Při odjezdu z městečka navštěvujeme hrob krajana Eskymo Welzla, který je v lesním hřbitově nad městem v kopcích. Od parkoviště jsou opět varovné cedulky, které upozorňují na možné setkání s medvědem. Welzl má na hrobě nejen svoji usměvavou fotografii, kde vypadá jako Švejk, ale i českou vlajku, krtečka, plnou láhev plzeňského piva Prazdroj a jiné drobnosti z naší země jako mince. Má tam i plastovou krabici s deníky, kde turisté nechávají svoje vzkazy. Zapisuji naši výpravu a před námi tu byl zrovna včera jakýsi krajan, kněz z Ontaria, který Welzla od dětství moc obdivuje. Klademe krajanovi na hrob kytice lučních květin. Před námi je dlouhý přejezd do městečka TOK, kde jsme až ve 22 hodin. Koupíme si supermarketu čokoládový dort, který spořádáme po večeři a jdeme spát.
Sobota 20. 7. 2019
Dojeli jsme do FAIRBANKS, nejzápadnější a asi i nejsevernější části naší trasy. Je to větší město, které má letiště a univerzitu. Je zde několik muzeí. Navštívili jsme dvě z nich, nejprve muzeum severu, které je největší na Aljašce. Je to moderní budova, kde ve dvou patrech jsou vycpaná zvířata žijící na Aljašce, modely ryb, výrobky z kostí a kůží, věci denní potřeby vyrobené z přírodních materiálů, loďky, kajaky a sáně Eskymáků, modely jejich příbytků a obrázky z jejich života. Obdivujeme překrásné řezbářské práce vyrobené z kostí z ryb a savců, mrožích klů, mamutoviny, anorak z rybí kůže ušitý na kajak Eskymáka, různé kožichy a boty a rukavice do pravé severské zimy a spoustu dalších exponátů. Krátce se zastavíme v místní univerzitní botanické zahradě, kde obdivujeme překrásné květinové záhony a okrasné keře. Druhé muzeum je věnováno sbírce starých amerických automobilů od počátku roku 1901 do roku 1936. Vozidla jsou nablýskaná, překrásná a všechna pojízdná. Jsou na benzín, páru i elektrický pohon. Muži obdivovali technickou stránku vnitřku motorů a převodovek, které zářili mědí a bronzem. Sedadla byla z kůže nebo sametu, karoserie nablýskané a zářící novotou. U každého auta stojí figurína oblečená do dobové módy, což obdivuje ženská část výpravy. Všechny exponáty prý patří jednomu majiteli, což musí být miliardář.
Neděle 21. 7. 2019
Dost bylo muzeí a měst, míříme do národního parku DENALI, kde je nejvyšší hora USA Denali, dříve nazývaná Mount Mc.Kinley. Rozloha parku je obrovská, má část národní a státní. Máme v plánu podniknout túru ke třem jezerům. Zaparkujeme u visit centra a od 9 hodin marně čekáme na zastávce na autobus, který nás zaveze k hotelu VILLAGE, kde začíná trasa, po které se pak vrátíme na výchozí místo k autu. Autobusů jezdí hodně, ale naším směrem žádný, i když podle slov místních pracovnic visit centra by měl jet každou chvilku. Po dvou hodinách čekání Petra coby sličná dívka „ukecá“ jednoho řidiče mikrobusu, který vozil hosty do hotelu, aby nás vzal, a ten nás 7 nacpe do částečně plného vozidla a po 20 minutách nás vyhodí na začátku našeho trailu.
Trasa měří 15 km a vede střídavě lesem a klesáním postupně ke třem horským jezerům. Pak zase stoupáme lesem na vrcholky a kocháme se výhledy. Je to moc hezká trasa, s převýšením asi 500 metrů, občas potkáváme turisty. Je překrásné slunečné počasí a velké horko. Před příchodem do visit centra jsme si ochladili nohy v ledové řece. Během koupání kolem propluli kajaky s posádkou a jeden bosý turista hledal svoje psy, kteří mu utekli. Po tak krásné trase jsme zakončili den báječnou večeří v karavanu – smažený sýr s tatarkou a bramborami! Před spaním si čteme nahlas knihu na pokračování s názvem Putování za aljašským ledovcovým medvědem.
Pondělí 22. 7. 2019
Popojeli jsme na jiné místo v národním parku DENALI a tentokrát jsme si vybrali túru COOL GREEK TRAIL, která byla doporučovaná v průvodci. Z vrcholů má být vidět zasněžený štít nejvyšší hory USA Denali (6 190 m). Stoupali jsme nejprve lesem, plným borůvek, keříky byly úplně obsypané a to hned u cesty, kudy chodili turisté. Divili jsme se, proč je nikdo nesbírá, třeba se to nesmí! Na Aljašce jsou všechny známé rostliny daleko větší než u nás. Například kapradiny byly vyšší než dospělý člověk! Možná je to způsobeno tou půdou, bohatou na minerály sopečného původu nebo krátkým létem, kdy rostliny musí spěchat, aby stihly svůj roční cyklus, než je spálí mrazivá zima. Překročili jsme potok a lesní cesta se změnila na prašnou a později kamenitou. Vystoupali jsme na vrcholové planiny, porostlé šichou černou a dutohlávkou sobí. Bylo tam překrásně! Svlékli jsme si propocená trička a vyzuli se z pohorek a chladili si nohy v trávě a mechu. Posvačili jsme a pozorovali dalekohledem okolí a vrchol Denali. Odpoledne jsme se vraceli a nasbírali jsme si tajně 2 litrovku borůvek, kterými jsme si vylepšili palačinky. Před jídlem jsme se dobře vykoupali v čisté říčce přímo pod silničním mostem a na parkovišti, kde jsme večeřeli a nocovali, jsme opravili krásný defekt místní domorodkyni jedoucí z Fairbanks do Anchorage, přimontovali rezervní neplnohodnotné kolo a poslali ji dále, asi byla ráda.
Úterý 23. 7. 2019
Ráno jsme vyjeli směr ANCHORAGE. Kruh našeho putování se pomalu uzavírá. Ještě si prohlédneme hlavní město, nakoupíme poslední suvenýry a dárky a připravíme karavan na vrácení. Asi 35 mil před městem jsme si přes plot prohlédli pravoslavný kostel a ruský hřbitov, který tvořili malé barevné domečky se střechou a okýnky. Odpoledne jsme zaparkovali u jezera EKUTNALAKE, které je rekreační oblastí pro blízké hlavní město. Je tam státní samoobslužný kemp, kde ukáznění turisté vyplní formulář, do kterého vhodí příslušný obnos dolarů (15 USD) a vyberou si oddělenou kóji pro zaparkování. Každý prostor má svoje ohniště a lavičku s posezením! Díky stromům má každý svoje soukromí. K dispozici jsou záchody a pitná voda. Šli jsme se projít kolem jezera, bylo zataženo a blížil se déšť. Pozorovali jsme potáplici, která lovila ryby a volala u toho jako malé dítě. Déšť nás zahnal z vycházky do auta. V karavanu se všichni zapojili do přípravy večeře: pečený losos, brambory, zelenina na másle, osmažená cibulka a slavnostnímu menu korunovalo pivo. Večer jsme za deště hráli karty a kostky.
Středa 23. 7. 2019
Přesunuli jsme se do velkého města. První zastávka byl lososí potok nebo spíše řeka, kterou zrovna táhli lososi. Na obou březích byli rybáři, většinou místní profesionálové, ale také turisté, kteří měli udici poprvé v ruce. Není nic těžkého zaseknout konec udice s hákem do těla unavených, i když hormonálně povzbuzených lososů, kteří spěchají splnit svoji hlavní a poslední úlohu na tomto světě. Bylo nám jich až líto…. Nastoupili jsme do místního starodávného městského autobusu s upovídaným řidičem v roli průvodce, který nás dopravil do centra města. Oči nám přecházely z překrásné květinové výzdoby, kterou tvořily kromě květin také hlávky zelí a jiná zelenina a vše dohromady ladilo příjemně oku pozorného návštěvníka. Na závěr našeho putování jsme si dopřáli návštěvu Golden Coral, což je americká síť jídelen, které říkáme výstižně „furt žer“. Za vstupné asi 12 USD na osobu můžete jíst a pít co hrdlo ráčí a být tam jak dlouho chcete. V nabídce je vše z typické americké kuchyně: teplé a studené předkrmy, saláty, polévka, maso na různé úpravy (včetně steaků a ryb), přílohy, ovoce, zákusky, zmrzlina, káva atd. atd. Člověk moc nevydrží, to mi věřte! Oči by stále jedly, ale žaludek už stávkuje. Rozesmál nás statný černoch, který si jako první chod naložil takové množství jídla, že by to stačilo pro 5 člennou rodinu. Když jsme jeho „dávku“ s úsměvem hodnotili, řekla nám, že musíme být z Evropy, když jsme tak hubení a udivení……..
V Anchorage jsme ještě navštívili muzeum letadel, které je u jezera, kde parkuje a přistává několik stovek hydroplánů. Dozvěděli jsme se v muzeu, že pouze 20 % obcí na Aljašce je dostupných po silnici, zbytek pouze po vodě nebo letadlem. U nás má skoro každý dospělý řidičský průkaz, na Aljašce letecký průkaz. Letadlo slouží jako taxík, zásobovací vozidlo, sanitka, pohřební vůz a policejní hlídka. V muzeum byla historická letadla a zápisy o prvních severských letcích a jejich strojích. Také tam byla dílna, kde se letadla opravují nebo rekonstruují. Pokud se někdo zajímá o letectví, neměl by si toto muzeum nechat ujít.
Předávání karavanu, který musel být s plnou nádrží benzínu a plynu, ale prázdnými nádržemi na odpadní vodu a perfektně uklizený, probíhalo tak rychle, že jsme si ani nestačili přendat osobní věci do našich v půjčovně uskladněných zavazadel a už nás cpali do tranzitu, který nás dovezl na letiště. Sbohem Aljaško, země krásných příběhů a nádherné přírody. Škoda jen, že tu bylo takové horko! Člověk asi musí jet na Antarktidu, aby se v létě trochu ochladil… Jana Hanušová
