Weisskugel 2021 (3 739 m)
Na začátku je hned potřeba upřesnit, že i když už máme za sebou celkem slušný seznam vystoupaných vrcholů (a to celkově za více než 20 let), stále se neodvažujeme počítat mezi zkušené horaly či dokonce horolezce. Z našich delších výstupových časů je to ostatně docela patrné… Spíše se sami nazýváme jako zkušení amatéři se stále velmi slušnou kondičkou, se kterou většinu české aktivní populace hravě strčíme do kapsy. Navíc jezdíme na větší vysokohorské túry pouze 1x do roka. Toliko jen pro vysvětlení… 
Při vybírání letošního cíle jsme měli celkem brzy jasno – vystoupáme na 3. nejvyšší vrchol Rakouska. Ten nám totiž chyběl k tomu, abychom zkompletovali první čtyřku (Grossglockner, Wildspitze, Weisskugel, Grossvenediger).
Pá 10. 9. 2021
Něco po šesté hodině ranní odjíždíme od benzínky MOL na Strakonické opět po nějaké době v kompletní sestavě – Vláďa Janouš, Majkl Žák, Petr Slapnička a já. Úplně ideálně ale takto brzy po ránu naladěni nejsme – Majkl předchozí den i noc řešil potíže s úrazem jednoho z dětí a já zase byl nedospalý po firemním večírku. Takže pár hodin spánku muselo stačit.
Petrovým Volvem, které tradičně využíváme pro naše zahraniční spanilé jizdy do hor, míříme na Rozvadov, kde dáváme v Mekáči tolik potřebné kafe na povzbuzení. Dále směřujeme přes Mnichov, Sölden až do Ventu bez většího zdržení. V městečku Oetz Tirol jen krátce zastavujeme kvůli nákupu hůlek v jednom malém obchůdku, protože si ty své Petr zapomněl doma. Na horní parking ve Ventu dorazíme zhruba ve 13,45hod. Malinké parkoviště je plné (je zdarma), ale naštěstí jeden mladý pár zrovna přichází k autu a uvolňuje nám místo. Jinak bychom museli parkovat o pár kilometrů zpět, kde však bylo centrální parkoviště u lanovky také totálně plné.
Balíme věci do batohů, doplňujeme vodu do petek a camelbaků a zhruba ve 14,30 vycházíme. Užíváme si krásné cesty údolím potoka lemovaným borůvčím, brusinkami i nádherně zelenou travou. Pod chatu Hochjoch Hospiz jsme zhruba po dvou hodinách pohodové chůze. Až k chatě ale nestoupáme, ta není naším dnešním cílem. Okolo malé salaše s ovcemi se napojujeme na cestu, která vede po dřevěném mostku přes ledovcovou říčku a poté již prudce stoupá serpentinami úbočím kopce.
Během cesty volají Majklovi z chaty, zda ještě dnes dorazíme. Ubezpečujeme je, že ano. Po třech hodinách (a celkových pěti) přicházíme okolo 19,30 k chatě Schöne Aussicht (Bella Vista) ve výšce 2 860 m, tedy přesně podle itineráře. Nastoupali jsme tedy slušných více jak 900 výškových metrů. Na chatě máme dopředu rezervované ubytování (již od července vč. zaplacení zálohy), ale kupodivu tam moc horalů dnes není. Obsluha v podobě sympatického kudrnatého mladíka nás vítá už před chatou a potvrzuje nám horší předpověď počasí na sobotu, kdy má odpoledne dokonce nasněžit pár centimetrů. Máme docela smůlu – na neděli totiž už hlásí jasnou oblohu. Dáváme si batohy do lageru ve třetím patře pod střechou a máme luxus v podobě svobodného výběru místa na spaní, protože tam s námi bude spát jen nějaký děda Rakušák. Jdeme dolů na večeři a jsme na ni moc zvědaví – cena za noc s večeří a snídaní totiž stojí 67 €, a tak doufáme, že vysoká cena bude kompenzována skvělým jídlem. U sympatické servírky objednáváme radler a weissbier a oceňujeme, že je to zase po dlouhé době příjemné se domluvit anglicky (na drtivé většině chat totiž mluvili vždy jen německy). Večeře skutečně nezklamala – jednalo se o čtyři chody: těstoviny s ricottou (Petr místo sýra dostává těstoviny s rajčaty a bazalkou), malá miska krémové polévky s lanýži, rýže s panenkou na zeleném pepři s fazolemi a na závěr zmzlinový zákusek. Vše výborné. Co nás překvapilo, tak nechtěli vidět žádný doklad ani potvrzení o očkování. Tím lépe, nemáme rádi byrokracii. Domlouváme snídani na 5hod ranní a jsme upozorněni na možnost sprchy (zdarma). Okolo 22hod uléháme na kutě a navzdory příjemné matraci, teplu a dostatku místa se obáváme bezesné noci, tak jak nám velí zkušenosti z minulých výprav.
So 11. 9. 2021
Vstáváme v 5 hod úplně odbouraní. Jestli jsme spali hodinku v kuse, tak to bylo hodně. Nikdo z nás nemohl pořádně zabrat, do toho dědek-Rakušák chrápal jak dobytek. Za svitu čelovky balíme věci a děda na nás něco ospale vřeští. Asi se mu nelíbí ten hluk. Ať jde do hajzlu. Snídaně byla klasika (káva, čaj, džusy a pečivo, šunka, sýr, džemy a vločky s jogurtem), kudrnáč okolo nás lítá a stará se o nás jako kdybychom byli VIP hosté. Snažíme se co nejvíce nafutrovat a napít, ať máme dostatečný základ na náročný den. V šest hodin vyrážíme za svitu čelovky. Pomalu svítá, je oblačno a celkem i příjemná teplota. Z chaty vede značená stezka hned dolů a pak nás nasměruje k horní části lanovky Teufelsegg. Dále cesta vede vzhůru skalní sutí přes pár sněhových polí až nakonec trochu sestoupíme k nástupu ke skalnatému hřebeni, na jehož konci je již vidět ledovec.
Lezení po hřebeni není nic těžkého a tak po pár stovkách metrů sestupujeme na ledovec Hintereisferner, kde je již jasně zřetelná a vyšlapaná cesta. Nasazujeme mačky, helmy, cepíny do ruky a stoupáme až do sedla mezi dvěma skalnatými hřebeny. Výška už začíná být znát, ztěžka dýcháme. I tak nás ale čeká ještě dobrých 500 výškových metrů.
Vybalujeme lano a pro jistotu se jistíme. Před námi je prudké stoupání, a tak kráčíme cik cak prudkým svahem. Sníh je rozbředlý, neklouže, žádné trhliny, takže bezpečná výstupovka. Závěrečná pasáž je už hodně o morálu – může za to i špatná viditelnost, takže vůbec nevidíme, kam jdeme a kolik nám zbývá k vrcholové skále. Konečně jsme u úpatí a navázáni (a bez maček) stoupáme k vrcholu. Toho dosáhneme po cca 6,5 hodinách (tedy ve 12,30), což moc nehraje s oficiálním časem okolo pěti hodin. Za zdržení mohou naše časté zastávky i pomalejší tempo výstupu.
Pořizujeme vrcholové foto a po pár minutách už míříme dolů. Není na co čekat – žádná panoramata se skrz mraky nekonají a navíc začíná drobně sněžit. Vracíme se k nástupu, kde jsme nechali batohy. Některé skalní pasáže jsou docela vzdušné, takže raději zůstáváme navázaní. Nasazujeme znovu mačky a mažeme dolů. Cepíny zavěšujeme na batohy a bereme na sestup jen hůlky, které se osvědčily jako nejlepší řešení. Cestou potkáváme mladý pár, který směřuje k vrcholu. Docela odvaha takhle pozdě vycházet… Ale jsou to evidentně nabušení a zkušení borci, určitě vědí, co dělají.
Vyznačená cesta na vrchol Weisskugel
Při sestupu se nevracíme ke skalnatému hřebeni, ale vydáme se prošlapanou cestou přímo dolů, po ledovci. Dostali jsme totiž tip od kudrnáče z Bella Visty, že tato cesta nám to notně zkrátí a prý to pak trvá jen 2 hodiny k chatě Hochjoch Hospiz. To nás dost navnadilo, notně by nám to totiž ušetřilo čas a sílu (původně jsme měli v plánu se vracet stejnou cestou zpět k chatě Bella Vista). To jsme ještě nevěděli, že doba i popis cesty byla science fiction. Cesta ledovcem byla fakt pekelně dlouhá… trvalo nám skoro 3 hodiny než jsme se dostali na její konec. Cestou jsme museli překonávat pár menších problémů jako střevní potíže několika členů týmu, přeskakování velkého množství trhlin nebo neustálé zaplétání lana do maček.
Na konci ledovce nás však žádný začátek cesty, jak nám popisoval italský kudrnáč z chaty, nečekal (z toho plyne ponaučení – pokud jsou na vás až moc hodní, čekejte nějakou zradu :-)). Drželi jsme se levé strany potoka, jak nám bylo doporučeno, a asi půl hodiny se doslova prohrabávali naprosto vodsírkovým terénem plném kamení. Naší náladě nepřidalo, když jsme několikrát skoro sjeli po kamení až do potoka. Asi po půl hodině jsme konečně narazili na kamenné mužíky a začátek stezky. No začátek… na kameni bylo napsáno ENDE. Stezka naštěstí vedla už jen po vrstevnici a tak už nehrozilo žádné velké stoupání. Celou dobu se snažíme na chatu dovolat, protože jsme měli obavu, aby nám podrželi dopředu rezervovaný pokoj. No signal. Trvalo nám další více než hodinku než jsme na chatu dorazili (okolo 19,30 hod). Dle hodinek jsme ušli nějakých 24 km a strávili 13,5 hodin na cestě. Docela mazec.
Chata byla plná již notně alkoholem posilněných Rakušáků, dáváme si weizena, radlera a dostáváme tříchodovou večeři – výbornou žampionovou polévku, salát s kukuřicí a takový mišmaš jako hlavní chod – těstoviny, zeleninu a přesoleného fógla s omáčkou. Ani jsme to nemohli dojíst kvůli smrsklému žaludku, který jsme celý den krmili jen pár tyčinkami a kousky sušeného masa. Na závěr ještě nechyběl apfel strudel. Na závěr platíme celkem 281 € za ubytování, večeři a snídani pro čtyři (bez zálohy, kterou jsme platili převodem na účet již v červenci). Ještě je potřeba vyplnit kartu s osobními údaji a o stavu očkování. Bez němčiny bychom si tady asi moc neštrejchli. Znaveně dopíjíme pivo a přemisťujeme se na pokoj se dvěma palandami. Záchody byly hned za rohem, takže ideál. Tentokrát byla noc o dost příjemnější, ale o hlubokém spánku se stále moc nedalo mluvit.
Ne 12. 9. 2021
Vstáváme v 7hod a čeká nás snídaňová klasika ve stylu šunka, sýr, chleba, vločky, čaj a mizerná filtrovaná káva. Opět se futrujeme co to dá a na pohodu vyrážíme v 8 hod stejnou cestou, jakou jsem stoupali v pátek. Je nádherně slunečno, v dálce jasně vidíme vrchol Weisskugelu a trochu nás mrzí, že jsme takové počasí nezažili včera. Nohy už dost protestují, ale nikdo nemá větší potíže, takže si už sestup parádně užíváme. Jako bonus na závěr potkáváme nádherné koně, které vyváží týpek v autě na pastvu (z auta na ně píská a koně ho poslušně následují). Vůbec se nás nebojí a nechají se v klidu pohladit.
V 10hod dojdeme k autu a ještě zajdeme na jednoho závěrečného weizena do blízké hospůdky. Chvíli se vyhříváme na sluníčku a zhruba v 11,30 odjíždíme. Prakticky bez větších problémů či zdržení přijíždíme do Prahy okolo 19 hod i s přestávkami na kafe a jídlo.
Michal Schauhuber, 14. 9. 2021
